Comte, Isidore Auguste Marie Fran~ois Xavier (1798-1857) Francouzský politický filosof a průkopník sociologie. Comte pocházel z katolického royalistického prostředí, které zpočátku ostře kritizoval, ačkoli později se s neskrývanou nostalgií ohlížel zpět ke "katolicko-feudální" středověké syntéze. Byl rozhodujícím způsobem ovlivněn studiemi na École Polytechnique, při nichž nabyl neomezenou důvěru v metody přírodních věd a byl prodchnut racionálním duchem Encyclopédie. Jako vůdce revolty proti autoritě byl z École vyloučen a je ironií, že zde později strávil velkou část života v podřízeném postavení jako vyučující matematiky (od roku 1832). Velký vliv měl na jeho život také SAINT-SlMON, jehož byl od roku 1817 až do roztržky v roce 1824 sekretářem a spolupracovníkem. V té době se intelektuálně sblížili natolik, že výsledky jejich myšlení lze jen stěží oddělit. Comte, který dával systematický výraz SaÍllt-Simonovu scientismu, dovedl později tento scientismus až k podobě známé jako POSITIVISMUS. Od Saint-Simona ovšem převzal i víru, že k porevoluční reorganizaci společnosti nestačí pouze vědecké a scientistické vědění (které nazýval "duchovní moc"), nýbrž že toto vědění musí být doplňováno průmyslníky a industriálním vývojem (funkce "světské moci").
Na začátku dvacátých let devatenáctého století Comte zformuloval ve svých esejích myšlenky, které působivým způsobem předznamenaly témata, jimiž se pak zabýval celý život. V kombinaci se sklonem k přepínání sil a následnými stavy deprese sehrály důležitou roli v jeho životě dvě ženy. V roce 1825 se oženil s bývalou prostitutkou. Jeho intelektuální přetížení spolu s manželčiným návratem k prostituci kvůli zajištění rodinných příjmů zapříčinily v roce 1826 Comteovo nervové zhroucení (viz Gouhier, s.116, 119,151 a kap.7). V roce 1844, po dokončení Kursu positivní filosofie (Cours de philosophie positive) a před započetím práce na Systému positivní politiky (Systeme de politique positive) rozjitřilo jeho náboženský cit setkání s Clotildou de Vaux. Duchovní síla, kterou se v mládí naučil ctít díky Josephu de MAISTRE, se u Comta dostala do popředí zájmu a posléze dospěl k pojetí, podle nějž by vědci dále neměli vytlačovat kněžstvo, ale spíše kněžstvem sami být.
Commv scientistický pokus zrušit politiku v jejím tradičním pojetí upřednostněním meritokratického a technokratického řízení veřejných záležitostí se zřetelně projevil v jeho eseji "Stručný náčrt moderní historie" (1820). Dílo vzniklo ještě v době úzké spolupráce se Saint-Simonem; vyslovoval v něm názor, že vědecká, průmyslová a politická revoluce vydláždila cestu k novému společenskému systému, v němž "lidé nebudou potřebovat, aby jim někdo vládl. Pro udržení pořádku bude dostačující, když se uspořádají záležitosti společného zájmu." (Early Essays, s.1O2) Nová společnost by měla být organizována společně vědeckými odborníky, bankéři a průmyslníky, kteří by ovládali zdroje nezbytné pro tvorbu blahobytu. Comte srovnával předpositivistický donucovací systém se sociálním partnerstvím, jež mělo být charakteristické pro budoucí řád. "Vojenští velitelé rozkazují, kormidelníci průmyslu pouze řídí. V prvním případě jsou lidé podřízení, ve druhém partneři ... od nejposlednějšího dělníka až po nejbohatšího továrníka a nejschopnějšího inženýra." (Early Essays, s.1O4) Comte ovšem jasně vyjádřil, že nepůjde o demokracii; v rozhodování by podle něho lidé měli hrát pouze "pasivní" a "podřízenou" roli. Těm, kdo dávali najevo své obavy z "despotismu vědy", odpovídal, že výsledky vědy jsou svou povahou prozatímní a ověřitelné, takže věda nemůže přispívat k útlaku.
Ostří moci přisuzované vědcům se snažil ztupit tím, že jejich rozhodnutí prohlašoval nikoli za svémocné akty vůle, nýbrž za nutný výsledek diktovaný fakty.
Comtovo základní dílo z roku 1822, které postupně vyšlo pod názvy "Systém positivní politiky" (1824) a "Plán vědeckých prací nezbytných pro reorganizaci společnosti" (1854), bylo původně zamýšleno i jako příspěvek k ď Alambertově předmluvě k Encyclopédii. Právě na toto rozsáhlé pojednání se vztahuje Hayekův výrok, že to, co předpokládal, byla kontrarevoluce vědy. Comte zde vyslovil názor, že není možné vrátit čas zpátky do monarchicko-vojensko-theologické minulosti feudálního předrevolučního řádu. Žádná nevědecká svrchovanost, ať už individuálního uvažování v záležitostech rozumu, nebo mínění lidu v politickém rozhodování, nemůže poskytnout bezpečný základ reorganizované společnosti. Není nic směšnějšího než opakující se pokusy ústavních právníků zbudovat stabilní instituce na základech revolučních principů, které zničily starý řád. Muži vědy by podle Comta "měli v dnešních časech postavit politiku na úroveň observační vědy" (Early Essays, s.134). To, čemu dal na začátku dvacátých let název "politická věda", a co později povýšil na "sociální fysiku" a v roce 1838 překřtil na "sociologii", založil na zákonu historického vývoje, "zákonu tří stadií".
Tento "trvale platný zákon zakládající se na povaze věcí" (Early Essays, s.141), jehož formulaci předjímal Turgot a inspiroval Condorcet, zajistil Comtovi trvající slávu. Podle něj se lidstvo vyvíjí od theologického stavu monarchie přes metafysický stav demokracie k positivnímu stavu scientismu a industrialismu. Nadřazenost positivní politiky podle něj spočívá - kromě toho, že je schopna zabránit nebo zmírnit násilí revolucí - ve skutečnosti, že positivní systém odhaluje, zatímco jiné systémy vymý§lejí (Early Essays, s.153). Autorita se má zakládat nejen na síle a bohatství, ale i na vědecky poznatelných faktech, jež vyžadují znovuustavení "duchovní moci". V posledním ze tří esejů, dokončených těsně před svým nervovým zhroucením v roce 1826, načrtl Comte způsob, jakým by mohly - jak věřil - být ovládány porevoluční názory. Zaujat návratem k celoevropskému středověkému morálnímu společenství, který v nejpronikavější a nejsystematičtější podobě předložil de Maistre ve spise O papeži, shledal, že ačkoli tento velký reakcionář nabízí mocný protijed na podvratný liberalismus, není schopen restaurovat hodnoty navždy zničené historickým procesem. Pouze politická věda vládnoucí dynamikou francouzské revoluce a autoritou římského katolicismu by mohla obnovit společenský konsensus bez návratu k surovému útlaku. Jednota uskutečněná skrze moderní společenství nauky kterou Huxley nazýval "katolicismem bez křesťanství" - by působila proti tendenci k třídnímu konfliktu mezi zaměstnavateli a dělníky, živenému úzce ekonomickou dělbou práce. Úkolem scientistické duchovní moci by bylo zabraňovat despotismu nejbohatších (zaujímajících postavení nejsilnějších) ekonomickOu regulací v obecném zájmu. Comte nevěřil, jak později argumentoval DURKHEIM, že spontánní vývoj průmyslové společnosti povede ke společenské solidaritě skrze společenskou dělbu práce. Byl přesvědčen, že "konformitu zájmů" (Early Essays, s.234) může přinést pouze omezení prostřednictvím morální doktríny, stejně neúprosné jako Malthusem doporuč 0vané omezení růstu populace. Comte také nevěřil, že by bylo možné bez intervence vlády vedené duchovní mocí dosáhnout mírumilovné ekonomické a politické spolupráce. V Systému positivní politiky (1851-54) se nerozpakoval prohlásit, že sociologie jako taková není dostačující, a že to, co je skutečně třeba, je "sociokracie" a "sociolatrie" (Ldíl, s.403).
Comte si sice podržel až do konce života základní metodologické a ideologické přesvědčení z dvacátých let, nicméně to, co 1. S.
MILL nazval "comteovskou zuřivou snahou po regulaci a systematizaci" (Min, s.196) v pozdějších letech nabylo extravagantních rozměrů. Snažíme-li se pochopit, jak myslitelův sklon k matematické megalomanii přerostl v dogmatický pseudovědecký mysticismus čísel, musíme vzít v úvahu jeho "duševní hygienu", kterou praktikoval od svých čtyřiceti let. V roce 1838, tedy v roce, kdy se zrodil termín "sociologie", se Comte po zralé úvaze rozhodl přestat číst jakékoli nové knihy, aby mohl pouze psát, a četl jenom několik málo oblíbených básníků. Natolik se spoléhal, že ví vše, co stojí za to vědět, že nehodlal obětovat "výstupy" "vstupům". Ztratil tak kontakt se zdravým rozumem a možnost korekce prostřednictvím toho, co si myslí ostatní. Mimo jiné si také vymyslel, že pro kompletní positivní knihovnu stačí sto vybraných svazků, a že ostatní knihy mohou být zničeny jako nadbytečné (Min, s.128-30, 179-81). Své spisy Systém positivní politiky a Výzva konzervativcům (1855) završil otevřenými obhajobami konzervativně kapitalistického diktátorství, s hořkou pilulkou podřízenosti proletariátu, oslazenou zajištěním zaručeného vzdělání, práce pro všechny a zabezpečením minima sociální jistoty. Podle jeho názoru měla být nastolena dvacet jedna let trvající světská diktatura tří proletám, kterou měl vystřídat triumvirát vedoucích bankém; velekněz humanity měl zastupovat vyvažující duchovní moc. Tato vybraná skupina sebeustavujících a sebezvěčňujících oligarchů by měla být veřejnými funkcionáři, jednajícími v obecném zájmu, jak by ho byli jen oni s to rozpoznat.
Přestože plné důsledky Comtova politického systému odradily některé z jeho největších obdivovatelů v Anglii a ve Francii, vliv jeho idejí v mnoha směrech přetrval. ComtÍ!v vliv na filosofii dějin a zvláště na sociologii, jmenovitě prostřednictvím Durkheima a Lévy- Bruhla, se neomezil jen na Francii, což lze říci i o pokusu vyvinout sekulární náboženství vědecké morálky, jež by nahradilo křesťanství. Zatímco svým sekularismem se Comte zařazuje k nesocialistické levici, jeho autoritářství ho naopak posouvá k nekřesťanské pravici (jmenovitě Charlese MAURRASE).
Positivismus měl i mocný dopad na společenskou vědu dvacátého století: prostřednictvím behaviorismu převládal v americké politické vědě poloviny dvacátého století a do jisté míry má vliv dosud (viz POLITICKÁ TEORIE A POLITICKÁ VĚDA). Trvalý, i když rozptýlený a málo uznávaný vliv mělo také jeho technokratické pojetí politiky ve spojení s přesvědčením, že demokracie vede k převaze ignorance a neschopnosti (viz INDUSTRIALNÍ SPOLEČNOST). Inženýři, aplikující vědecké poznatky při řešení industriálních prob1émÍ!, byli v tomto pojetí určeni k tomu, aby konstituovali duchovní a časové možnosti a zapojovali lidové masy do pokojného produktivního partnerství. V Comtově vlasti ve značné míře naplňuje tento comtovský záměr již zmíněná École Polytechnique, neboť vychovává velkou část elitních vzdělancÍ!, kteří ovládají francouzskou společnost. V roce 1977 založil bývalý absolvent École, president Francouzské republiky Giscard ďEstaing, v budově, kterou dříve užívala Éco1e Polytechnique, Institut Auguste Comta. Institut měl poskytovat závěrečné studium pro technokraty, z nichž téměř polovina byla absolventy École. Projekt však nepřežil ďEstaingovu porážku v presidentských volbách v roce 1981. A tak nakonec právě tím, čím Comte tolik pohrdal, totiž demokratickým rozhodnutím na základě všeobecného volebního práva, byla zastavena symbolická podpora scientistického manažerismu jako nástroje politické a ekonomick-é moci. Nicméně plíživá tendence k technokratickému manažerismu je i nadále v nejrozvinutějších zemích pociťována téměř jako determinující síla. JESH

odkazy
Gouhier, H.: La Vie ďAuguste Comte. Paříž: Vrin, 1931 a 1965.
Comte, A.: Cours de phi/osophie positive, 6 sv. Paříž 1830-42.
_: The Early Essays. V: The Crisis oťlndustrial CivilizaÚon, ed. R. Fletcher. Londýn: Heinemann,1974.
_: Systeme de politique positive. 4 sv. Paříž: Mathias,1851-4.
Hayek, F. van: The Counter-Revolution or SÓence: Studies in the Abuse or Reason. Glencoe, III.: Free Press of Glencoe, 1952.
MiII, l.S.: Auguste Comte lInd Positivism. Londýn: Triibner, ] 865.
literatura
Aron, R: Main Currents in Sociological Thought. Harmondsworth: Penguin, 1968.
Charlton, D.G.: Positivist Thought in France during the Seco11l1 Empire. Oxford: Clarendon Press, 1959.